# Úvod do matfyzáka
## _folklórní text o matfyzácích_
Předtím, než se člověk stane matfyzákem, má dlouhé prázdniny.
Začátkem června složí maturitu, v půlce června přijímačky a pak už
jen skládá ruce, nejčastěji do klína, když tam si nedosáhne, tak
alespoň za záda. A tápe. Neví totiž, jestli už se matfyzákem stal,
nebo to teprve přijde.
_"Tatínku"_, ptá se maminky, _"Kdy už budu matfyzák?"_ Nepozoruje
na sobě žádné změny: co bylo předevčírem, si nepamatoval nikdy
předtím, zrovnatak zapomínal, kam a proč jde, kde byl. Netuší
totiž, že se už matfyzákem narodil.
Ale prázdniny nemíval dlouhé vždycky. To bylo ještě v dávných,
předávných dobách, kdy na stromech rostlo totalitní listí (na
jehličnanech byste ještě našli totalitní jehlice, poznají se podle
toho, že jsou tmavější a uhýbají doleva), řekami proudila totalitní
voda, kde vodíky ve vazbě s kyslíkem sice svíraly správný úhel
120°, ale oba byly více vlevo. A povinně se chodilo vlevo, chci
říct jezdilo na chmel, kde se konalo první vzájemné seznámení
matfyzáků a kde si všichni zúčastnění uvědomili, že se opravdu
sešli a že tak budou na svém místě. Je jasné, že se nedůsledným
výběrovým řízením do jejich řad občas dostanou i simulanti, kteří
matfyzáctví pouze předstírají, ale na ně spolehlivě platí první
semestr a patřičná zkouška podle oboru. Někteří už odcházejí
v průběhu prvních měsíců se zklamáním, že naopak oni naletěli
a tento fakt dokumentují inzeráty na nástěnkách, které z řady
uniformních koupí a prodejí skript analýzy, agebry, svatého písma
a biblických slovníků (někteří jsou totiž nejen matfyzáci, ale
i věřící) hlásají: Prodám všechno, značka končím.
Ale zpět k chmelu. U matfyzáků byvá problematický počet
potřebných studentů, neboť je známa jejich vrozená nešikovnost
a tím i vysoký úbytek pracovníků. V průměru to bývá 20 a v úrodných
letech až 30 procent. Nejběžnější zranění:
- _Pojď, dáme páku_ – komplikovaná zlomenina předloktí;
- _pravidelná koupel_ – otřes mozku, zlomeniny nosu;
- _stříhání nehtů_ – hluboké střižné rány;
- _fotbal_ – prokopnuté břicho;
- _softbal_ – tento sport byl matfyzákům zakázán;
- _volejbal_ – zlomeniny prstů a četná poranění v obličeji od různých
srážek;
- celkové zohavení od průjezdu česačkou, častokrát doplňované
ještě absolvováním sušičky.
Nejsou však ojedinělé případy
i hromadných zranění, zvláště když jsou studenti nuceni si na
pokojích sami topit. Minulý rok tuto škálu bohužel doplnila ještě
událost, která se doposud matfyzáckým zájezdům vyhýbala. A to
znásilnění. Kolega Václav Černý se nedokázal ubránit dvěma
podnapilým vojákům základní služby.
Další zastávkou je tzv. přípravné soustředění na Albeři, kde se
tělesná zdatnost testuje u zbylých studentů, ale hlavně se zde koná
duševní příprava. K té patří i test IQ. Protože matfyzáci dosahují
vysokých čísel a normální testy dokáží měřit jen do 140, musí být
doplňovány ještě doplňujícími testy. Kolega Velešík protočil i ty,
takže jeho skutečné IQ se doposud nepodařilo zjistit.
První, s kým jsme se ve škole seznámili, byla vedoucí
pracovnice studijního oddělení. Asi už předem věděla, s kým má tu
čest, protože všechny formuláře a papíry nám dopodrobna popsala,
ukázala, které dva rohy mají být dole a které nahoře, a prosila
nás, abychom se přemohli a všichni psali zleva doprava, že
formuláře pro jiné směry bohužel nemá k dispozici. Vyplňování
indexu bylo zvláštní kapitolou. Zde se opravdu vyřádila, ale asi
postupovala příliš rychle, neboť i já j sem zaváhal a na místo
označené jako úřední podpis jsem se podepsal. Jí to ani nevyvedlo
z míry, jen polohlasem pronesla: _"Ale tam se měl podepsat děkan!"_
A taky se tam vešel.
První, co se matfyzák naučí, je cestovat.
Matematicko-fyzikální fakulta totiž sídlí na čtyřech různých
místech Prahy. Tato místa jsou od sebe značně vzdálena, přesuny
jsou dlouhodobé a komplikované mnoha přestupy. Kromě toho na
matfyzáka číhá mnohde nebezpečí.
Každý den ráno matfyzáci opouštějí kolej a rozjíždějí se na
různé strany. Do prodejny šachové literatury, do prodejny šachových
figurek, do prodejny šachovnic a i do jiných prodejen určených pro
matfyzáky. Občas někdo jede i do školy.
- _1. etapa_ - nastoupit do správného dopravního prostředku, neboli
nekřič hop, dokud nepřeskočíš. Autobusy a tramvaje v okolí koleje
bývají plné matfyzáků, kteří náhle probuzeni z rozjímání se nestačí
divit svým očím (stále si je třou límcem u košile, protože kapesník
mají kolem krku - do šály se totiž ráno omylem vysmrkali), neboť
tato tramvaj ještě včera jezdila úplně jinudy a.. byla to opravdu
tato tramvaj? Ale spousta jich vůbec neodjede, mnozí omylem
nastoupí třeba do telefonní budky a ještě křičí do sluchátka:
_"Prosím vás, postupte si!"_, nebo se jim stávají osudné různé
předměty, jako sloup, schody, jedoucí, ba i stojící auto nebo jiný
matfyzák.
- _2. etapa_ - včas vystoupit, neboli křičet hop se vůbec
nevyplácí. Na nástěnce děkanátu visí seznam posluchačů, kteří
nezvládli tuto etapu a dosud nenašli cestu zpátky. Jednou začas
přiváží hlídky policie skupiny sešlých studentů z Hloubětína, Nuslí
a Zbraslavi, kde se ztratili při hledání koleje. Často se totiž
stává, že uspáni přednáškou nastoupí do tramvaje jedoucí opačným
směrem a ještě podle zvyku jedou dvě stanice autobusem s číslem
podobným 112ce.
Naše fakulta vznikla relativně nedávno. Bylo to v roce 52, kdy
tehdejší profesor matematiky na Přírodovědecké fakultě UK Vojtěch
Jarník matematickou indukcí dokázal vznik Lenina z opice, pročež
byl ideologickou komisí vyloučen z fakulty. Vylezl po schodech
z Albertova na Karlov a zde založil Matematicko-fyzikální fakultu
a zvolil se děkanem. Její budovy od té doby značně zestárly. Ale na
druhé straně mají historickou cenu. A to je dost málo, co nám kromě
špatné akustiky a trvalého kamenného klimatu můžou poskytnout.
Představte si letní den, vysoké denní i noční teploty,
obyvatelé Prahy lehce oblečeni, jen matfyzáci s sebou na Malou
Stranu vezou objemná zavazadla vyplňená teplými oděvy, aby mohli,
jen co za nimi zaklapnou dveře budovy, na sebe navléci několik
vrstev svršků, kvůli prochladnutí od nohou, kolen, no a dalších
neméně významných orgánů matfyzáka.
## Co je to matfyzák
Matfyzák se na první pohled neliší od ostatních lidí. Má hlavu
normální velikosti, - jednu, dvě podobné oči, něco kolem
dvaatřiceti zubů, dohromady 20 prstů celkem rovnoměrně rozmístěných
po těle, myje si nohy a pravidelně chodí na stolici. Ale už při
bližším zkoumání můžete přijít na různé odlišnosti. Nejenomže je
stále zahloubán do nějakého problému, ale on o ničem jiném nemluví.
Občas to dojde tak daleko, že dotyčný klepe na dveře, když vychází
na chodbu nebo po mytí rukou, když zavírá teplou vodu, se
polohlasem rozloučí. Nikde nemá stání, stále někam pospíchá - v tom
se ještě tolik neliší, ale on tam většinou nedojde, a když si
náhodou vzpomene, kam šel, přijde pozdě, ale ani se nesvléká,
protože během hodiny zase odchází. Tak se pozná správná matfyzácká
přednáška. Každou chvíli někdo vstoupí, sedne si do prázdné lavice,
během pěti minut se lavice zaplní, ale dveře ani nestačí
zaklapnout, protože si je příchozí podávají s odcházejícími, a tak
se prázdné lavice chaoticky stěhují po učebně. Někdy se i jedna
dostane do cyklu vícekrát.
Přednášející si této migrace nevšímají a snaží se mluvit
hlasitě, aby přehlušili monotónní koncert Brana: "Vrz, buch, vrz,
buch..." Někdy se otevřou dveře a vběhne někdo ze zaměstnanců.
Přednášející upustí křídu, _"Hned jsem zpátky!"_, křičí už na odchodu
a s rukama na prsou vyběhne ven. Jaké je pak jeho překvapení, když
po pěti minutách kouká na úplně jiné tváře. Zmaten se zadívá na
tabuli, kde v nejsvrchnější vrstvě je nedokončená věta nesoucí
jasně jeho rukopis. Už s klidem sebere křídu, dopisuje větu
a nahlas, aby mu bylo rozumět i přes zvukovou kulisu ode dveří,
zopakuje, co zatím neřekl.
Někdy je klidný chod přednášky narušen ještě před vrznutím
kliky hlasitým heknutím a dutými údery ve stejném počtu a pořadí,
jako je schodů ke dveřím. Pravidelně, asi s desetinným zpožděním,
se ozve stejná posloupnost zvuků, ale v jiném odstínu; matfyzáky
lze totiž rozdělit na 2 základní skupiny: skupinu s diplomatickým
kufříkem a skupinu s tzv. jednoduchým vybavením: kapesník, plnící
pero, tramvajenka, zmizík, dvojlist linkovaného papíru zasunutého
do děrného štítku, který je slepen do ruličky a studenti
alternující v první lavici za přednášek doktora Kryla nosí
i centrofix fialové barvy, aby si Kryl měl čím opravovat chyby
v přednáškách promítaných z meotaru. Druhá skupina je mobilnější,
v průměru stihne více přednášek v témže čase, občas i jednu
vícekrát, to když dotyčný zapomene, že zde už byl.
Jedinou výjimkou jsou přednášky docenta Pultra, který dopravní
ruch rázně zatrhl. Nové příchozí vpouští najednou čtvrt hodiny po
začátku a zmešká-li někdo i tuto možnost, nemá prakticky už šanci.
Ale po dvou týdnech matematické mozky zvládly i tuto překážku.
Všichni přijdou na její začátek a pak v pečlivě nacvičeném pořadí
odcházejí. Tady je Pultr bezmocný.
Docela zajímavý byl jeho konflikt s prváky, když suploval
diskrétní matematiku. Suchým hadrem rozmazal po tabuli předchozí
přednášku a chtěl začít, ale otevřely se dveře a vešel opozdilec,
za kterým se v zákrytu krčila celá fronta mých kolegů, kteří velmi
dobře věděli, co asi bude následovat. Ne však spozdilý prvák. Drze
kráčel ode dveří po schodech vzhůru a směle hleděl Pultrovi do
levého oka. Snažil se obsloužit i pravé, ale nebylo to v jeho
silách.
_"Nevím, jak doktor Kučera, ale já mám určitou zásadu"_,
překvapil ho Pultr, _"počkejte venku!"_
Prvák zavřel pusu, položil obě nohy na zem a zatlačil zástup
zpět za dveře. Soused nechápavě mrkal v tříčtvrtečním taktu a ťukal
si na čelo. Po chvíli mu došlo, že zapomněl položit pero a chytil
se za hlavu, takže si inkoust ještě rozmazal po celém obličeji.
Ale to nebylo všechno, tím to teprve začalo. Prvních deset
minut se Pultr držel na uzdě. Hlasivky si teprve rozcvičoval.
Formuloval větu, že každá hra s plnou informací (to znamená, že
soupeři před sebou nemohou nic skrývat) má neprohrávající strategii
a snažil se nám to dokumentovat na jednoduchém příkladu, na hře,
která se jmenuje Nim - dva soupeři střídavě umazávají ze sloupečků
čárky. Abychom měli úplný obraz o průběhu hry, Pultr počárkoval
celou tabuli a ještě zeď vedle a pak už jen plánovitě umazával
a oba hráče dokonale simuloval. Chvíli se tvářil jako jeden hráč
a chvíli jako druhý a pro krátkozraké toto rozlišení doplňoval
ještě hlasovou modulací. To zatím nechávalo prváky klidné. Někteří
se nevázaně bavili, a jen malo studentů ho opravdu sledovalo. Pultr
se však mezitím dostal do finiše: _"A co když smažu celé todleto?"_,
řekl hráč jedna, vzal hadr a hodnou chvíli dováděl po tabuli. To
byla chvíle napětí, kdy se zdálo, že přeci jenom vyhraje. Ale hráč
dvě už znal odpověď, která měla rázem ujasnit výsledek: _"Ha háá!"_,
náhle zaječel Pultr, _"To nám nevadí, my smažeme todle!"_
Posluchárnou otřáslo leknutí. Trojice ze zadní lavice chvatně
otevřela okno a ještě ho za sebou zavřela. Soused jen hlasitě polkl
a zneklidněn se zadíval na prázdné ruce, kterými si doteď
přidržoval pero u pusy. Pavel Käss se probudil, zamumlal: _"Já
nespím!"_, zvedl propisku a znovu opsal celou tabuli. I se siluetou
Pultra, který mu část tabule zakrýval. Frolík sedící přede mnou do
toho hlasitě funěl a koulel hlavou na všechny strany. Pak se
s beznadějí v očích otočil dozadu. Měl zastrčený prst v nose; až po
zápěstí, protože mu druhou dírkou zase koukal ven.
Mezitím se ze všech stran ozývalo nesnesitelné hýkání, jak se
ostatní prváci snažili napodobit Pultrův přechod do fistule
a zpátky. Toto se stalo osudné třeba Davidu Vlkovi, který už
bohužel jinak nepromluví. A do toho vstoupil zástup opozdilců.
Pultr se na ně zle díval: pravým obočím se mračil a levé výhružně
pozvedával. Později ještě přidal koulení očima - každým jiným
směrem, ale nikoho tím nezastrašil, protože kdo vydržel pohled na
Rence, ten už se něčeho hned tak nelekne. Ke konci hodiny už Pultr
slábnul, přestal být agresivní k příchozím a posléze si jich
přestal všímat vůbec.
Pět minut před koncem však rozrazil dveře dlouhovlasý prvák.
Pultr přerušil již beztak zmatený výklad, zastoupil mu cestu a na
vše se důkladně vyptal:
> "Co tu chcete?"
> "Já jsem přišel na diskrétku, jsem tu snad špatně?", snažil se přes zábradlí nahlédnout do učebny.
> "Ale ta za pět minut skončí!", nedal se Pultr.
> "To nevadí, i to stačí!"
> "A nechtěl byste raději počkat venku?", loudil Pultr.
> "Kdepak, tady zůstanu!", zklamal ho prvák, kolébavým krokem se odpotácel do poslední lavice a vytáhl noviny.
## Zkusíme zkoušku
Všechny vnější výše zmíněné odlišnosti (v odborném jazyce se
ujal termín mišuge) mají hlubší opodstatnění. Málokdo ví, že
matfyzák - odborně Homo Sapiens Matfyzákis se od normálního člověka
- Homo Sapiens Sapiens v lecčems liší. Pokusy v genetickém ústavu
v Jaslovských Bohunicích, nositele vyznamenání Zásluhy o výstavbu
a Řádu práce, bylo prokázáno, že matfyzák je po Pythecantropovi
druhou slepou vývojovou větví. To je dáno sadou jeho chromozómů. Na
rozdíl od člověka, který má chromozómy X a Y, má matfyzák X a Z,
takže tím je způsobena jeho sterilita a je tak odsouzen k postupné
degeneraci. Druhou odlišnost ve stavbě najdeme v paměti. Postupným
vývojem došlo k tomu, že paměť matfyzáka funguje stejně jako paměť
počítače - skládá se ze dvou částí: Paměť ROM, paměť stálá, do
které se nedá zapisovat. Zde má matfyzák uloženu základní sadu
znaků, výrobní číslo, tedy rodné číslo, 8192 základních slov
rodného jazyka a všechna pravidla pro výpočet diferenciálních
rovnic. Zbytek tvoří paměť RAM, jejíž obsah je u počítačů
pravidelně obnovován, tzv. refresh. Bohužel následkem úplné
izolovanosti v prvobytně pospolné společnosti a špatným hlediskem
přirozeného výběru (matfyzáci se orientovali spíše na matematicky
nadané, než na silné a zdravé jedince) došlo k postupné degeneraci
a poruchám výše zmíněného refreshe. Po rozpuštění prvobytně
pospolné společnosti se začaly projevovat následky. Novopečení
otrokáři si nedokázali zapamatovat své otroky a otroci, kteří byli
vydraženi v rozbíhající se privatizaci, ztráceli přehled o svých
majitelích. Ale tím postup degenerace nebyl zcela u konce. Období
feudalismu ještě více prohloubilo patologické změny v činnosti
paměti, takže u současného matfyzáka v rozvinuté, popř. rozvojové
kapitalistické vlasti se vlivem neúplného refreshe obsah paměti RAM
po dvou dnech takřka úplně ztrácí.
Teď když toto víme, dokážeme si vysvětlit spoustu předtím
přinejmenším záhadných věcí. Celkem nikoho v zásadě nepřekvapilo, že
matfyzáci s přehledem dokáží řesit složité diferenciální rovnice,
aniž by je to předtím někdo učil. Ale jiné situace: Proč matfyzáci
po příjezdu domů se vždy znovu seznamují s celou svou rodinou? Proč
se z místnosti, kde si matfyzák dává koupel (většinou to bývá
koupelna, ale u matfyzáků nejsou vyloučeny i místnosti jiné)
pravidelně ozývají výkřiky překvapení a obdivu? A jistě sami
přijdete na spoustu dalších příkladů.
Za všechny ostatní bych uvedl ještě pravidelný obrázek
z vrátnice koleje: Neděle, pozdě večer, student s batohem na zádech
se spolu s vrátnou sklání nad tlustým sešitem, najednou se student
uhodí do čela a vykřikne: _"Ano, to je ten pokoj!"_, poděkuje a chce
odejít, ale vrátná: _"Počkejte, tak se napište do knihy návštěv!"_
"Ale já nejsem návštěva,"_ pohorší se student a ukáže jí kolejenku.
Ale to se zase uhodí do čela vrátná, jenomže jiným způsobem: _"Tak
co tady sak ra šaškujeme, vždyť ho tam máte napsaný!" "A jo!"_, valí
matfyzák oči na velké číslo svého pokoje.
Z čehož všeho vyplývá, že učit se ke zkoušce více jak dva dny
nemá prakticky žádný význam. Takže matfyzák celý semestr odpočívá,
pak přijde zkouškové období, spolu s ostatními si rozplánuje
předměty, aby se u všech vystřídal sešit pilnějšího kolegy, který
zatím chodil na přednášky a vykonával podrobný zápis, a podle
tohoto plánu pak chodí na zkoušky.
Odvážnější, např. Velešík, se učí jen noc před zkouškou, látku
si dvakrát přečtou, tedy pokud to stihnou. Velešíkovi se dokonce
stalo, že přednášky z Teorie automatů a jazyků celé nedočetl
a ještě přišel pozdě na zkoušku. Neztrácel však hlavu, omluvil se,
že přijde až za chvíli. Kučera tedy souhlasil: _"To vypadá, jako by
jste si to chtěl ještě dočíst!"_ Netušil, že není daleko od pravdy.
Kdežto ostatní studenti jsou vesměs pilní. Spíš se chodí
přepsat na jiný termín, než aby přišli s neúplnými znalostmi.
Samotné zkoušky pak mívají převážně uniformní průběh. V zásadě
je lze dělit podle několika hledisek: Podle komunikace rozeznáváme
typ obecný, typ Peterka a typ Pultr. Obecně to vypadá asi
následovně. Zkoušející simultánně obsluhuje něco kolem šesti
studentů v různých stádiích rozkladu. Těm co už uzráli, zapisuje
známku a vede závěrečnou řeč. Většinou se nevyhazuje, zkoušený
k této alternativě dospěje posléze sám a o čtyřku se převážně
prosí. Zkoušející zadá téma, zkoušený popíše několik papírů a pak
se oba předhánějí, kdo to rychleji přečte. Student se snaží co
nejrychleji projet místa, ve kterých nemá jistotu. S vysokou
frekvencí střídá před pedagogem papíry a chaoticky v nich ukazuje
prstem.
Naprotitomu u Pultra panuje naprosté ticho, které ruší jen
nervózní šustění papíry a pronikavý Pultrův hlas. Komunikace s ním
probíhá jen písemně. Položí otázku, nato zachrastí pero, pak je
chvíli pauza, ve které Pultr luští právě vzniklé klikyháky.
Kdežto Peterka téměř vůbec nemluví. Nově příchozímu prstem
ukáže krabici od počítačového papíru s nastříhanými proužky
s otázkami a volnou židli. Při tom všem totiž poslouchá napínavé
vyprávění o mikroprocesorech a mlčky dává signály: 1) to nechci
slyšet. 2) to chci slyšet ještě jednou. Některé partie má zvlášť
oblíbeny a přijde-li někdo s příjemným hlasem, musí je vyprávět až
do ochraptění. A třetí signál hojně používaný i u ostatních
pedagogů - už toho bylo dost, dejte mi index. U Peterky dvojku
dostane jen ten, kdo koktá nebo nejméně třikrát v těsném sledu
zopakuje, že nic neumí, a doloží to minutou mlčení.
Zvláštní jsou zkoušky též u obou Kučerů. Luďa, z katedry
aplikované matematiky nechává studenty si známku vysedět. Pečlivě
prohlédne jeho práci, někam ukáže prstem a praví: _"Tady se mi to
nelíbí"_ a jde pryč. Pokud student přijde na to, co se mu tam
nelíbí, jde domů. Takže sedět na zkoušce u Ludi lze od hodiny až do
čtyřech a více.
Kučera Antonín, z katedry kybernetiky a informatiky,
naprotitomu zkoušky nebere příliš vážně. Termíny žádné nevypisuje:
_"Když jsem tam, zkouším."_ Přesto na naše naléhání vysypal řadu dat,
kdy nás bude určitě očekávat. Pilnější studenti si chtěli rovnou
zapsat, ale on je zaplašil, že termíny známe, ať každý přijde, kdy
se mu to bude hodit. Tu se ozvaly hlasy, co se stane, když přijde
hodně lidí, to nás pošle domů, či co? _"No kolik vás je, šedesát? Já
30 lidí za den zvládnu!"_
V době zkoušení lze potkat po chodbách studenty, kteří o sobě
prohlašují, že jsou zrovna zkoušeni, někde se zasekli, nevědí, jak
dál, Kučera je milostivě uvolnil, aby se prošli, že na to třeba
přijdou, a tak na každém známém i neznámém loudí vědomosti, aby se
hned mohli vrátit zpátky a hrdě o sobě prohlašovat: _"Jen jsem
udělal pár kroků, už mi to bylo jasný."_
## Výroková a predikátová logika
Další zajímavou osobností je Petr Štěpánek. Jeho přítomnost se
většinou nikde neutají. Dokonce i učebna, ve které přednášel, se dá
jednoduše poznat i několik dní poté. Hned druhou přednášku se
i před námi ukázal v celé své kráse. Teď asi čekáte, co před námi
ukázal. Nic příkladného.
Už při vstupu do budovy nás přes nos praštil těžký štiplavý
dým, který stále houstl a houstl, že na schodišti jsme ztěží
rozeznávali schody. Až ve druhém patře jsme dohnali Štěpánka, který
přikryt černou kšiltovkou vypouštěl koutkem smradlavá oblaka
a pomalu se šinul vzhůru. Zavřeli jsme se do třídy, aby na nás kouř
nemohl, ale za chvíli vešel Štěpánek, postavil se k tabuli,
vydechl, a když zas bylo vidět, pronesl svým tichým chraptivým
hlasem: _"V budově školy je zakázáno kouřit. Já to vím, ale mám
nepřekonatelné nutkání. Takže komu z vás sedících v první lavici
vadí kouř, sedněte si prosím dozadu."_ A začal přednášet.
Chvílemi mu nebylo ani rozumět, to když se zrovna nenamáhal
vyndat doutník z úst, kromě toho, že se optické vlastnosti vzduchu
stále měnily k horšímu.
Když zpopelnil i brčko doutníku, všichni jsme si oddechli.
Dokonce i soused, který už asi čtvrt hodiny nepsal, jen vydával
příšerné dávivé zvuky a ve smrtelných křečích se zalamoval na židli
a v pravidelných intervalech mlátil čelem do stolu, takže nebyl
slyšet výklad. Z okolí se ozýval nervózní sykot, ten však
nepomáhal, protože soused dál štípal stůl. Tak i on náhle přestal
a šťasten se sesul na podlahu. Ale Štěpánek dlouho neotálel, vytáhl
stříbrný zapalovač, nový doutník, c hvíli ho nahříval a pak vše
začalo znovu.
Na konci přednášky zrakově slabší jedinci nedohlédli ani do
sešitu (krátkozrací odhazovali brýle s komentářem, že darmo visí na
nose), jen jsme slyšeli, jak Štěpánek poděkoval za pozornost a jak
vrzly dveře.
_"To se mu to chodí, když je na to zvyklej!"_, ozvalo se zleva
a vzápětí nato dotyčný převrhl stůl. _"Počkejte, otevřeme okno!"_,
řekl jiný hlas a skutečně bylo slyšet, jak otvírá okno. _"Radši
dvě!"_, promluvil někdo dva metry ode mne, ale nejspíš už ho otevřít
nestihl, protože nejdříve zakopl o židli a pak mi zmizel z dohledu
za doprovodu řinčení skla. Od té chvíle se nikdo neodvážil ani
pohnout. Ve všech směrech jsme tušili něco nebezpečného. A kromě
toho se ze všech stran ozývalo těžké kašlání a co chvíli cosi
plesklo o podlahu, takže jsme se nemohli ani navzájem dorozumět.
Konečně jsem nahmatal zeď a plazil se ke dveřím, zde se už vytvořil
řetěz a studenti spojenými silami překonávali příkré schodiště ke
dveřím.
Více než logice jsme se některé hodiny věnovali historii. Jednu
přednášku věnoval Němcům. Vyprávěl nám o jejich nátuře. Začal od
lesa: Ve Francii v dávných dobách, kdy se ještě psalo inkoustem
a na každé lavici byl kalamář a husí brk, aby studenti měli čím
psát, přednášel na univerzitě stařičký profesor, který se stále
pletl, až jednomu studentovi došla trpělivost, vstal a hodil po něm
kalamář. Netrefil ho, inkoust se roztekl po tabuli a chudák
profesor se zhroutil. Ovšem ve Vídni to došlo mnohem dál. V podobné
situaci student vystoupil do uličky, vytáhl revolver a tentokrát se
trefil.
Jiný příklad: V době renesance se Němci, nikdo neví, co je to
popadlo, začali cítit předurčeni k tomu, aby pokračovali v odkazu
antiky. Rekonstruovali latinu, takže latina, která se dnes používá,
je vlastně dílem německých osvícenců. Jenomže problém byl
s výslovností, ta se ani nemohla dochovat. Ale oni se i s tím
vypořádali, takže nynější latinská výslovnost pochází z Německa.
Dále Štěpánek pokračoval už v současnosti. Jeho tchán profesor
medicíny měl jet na sympózium do Itálie, kolébky latiny, a tak si
začátek svého projevu připravil v latině. Ale co se nestalo, místo
potlesku sklidil akorát smích a ještě si ho italští kolegové
dobírali, že proč tak šišlá?
Jiná přednáška byla věnována sendvičům. Prý mu jakási
mezinárodní společnost se sídlem v Dánsku pro pomoc rozvojovým
zemím nabídla pro několik studentů pobyt spojený s výukou
v některých oblastech. Ale pak z toho vyplynulo, že byl projekt
zamýšlen pro africké země a program obsahuje dánské účetnictví
a podobné věci. Slušně tedy nabídku odmítl, ale byl mu nabídnut
jiný, už lákavější program. Ale abych nepředbíhal. Štěpánek přišel
do třídy, vyndal doutník z úst a pravil:
_"Ví někdo, co je to sendvičový semestr?"_
Dlouho se nic nedělo, a tak se ptal dál: _"Ví někdo, co je to
sendvič? ...tady už to slyším... Prosím vás, sendvič vypadá
takhle:"_ a na tabuli nakreslil půdorys, bokorys a řez sendvičem:
_"Todle je chleba, todle sýr a tady je zase chleba. Ví někdo, jak
vzniknul sendvič? Ne, za to Edison nemůže, prosím vás, to byl
v Anglii lord Sandvich a ten propadl hře v bridž. Ví někdo, co je
to bridž? ...
Tak ten lord Sandvich nutil své služebnictvo, aby s ním celý
den hrálo bridž. Samozřejmě, že hráči museli někdy jíst. Ale že
lord nechtěl kvůli tomu hru přerušovat, nechával jídlo podávat při
hře. Kdo však hraje karty, ví, že se nesmí zamastit, ani jinak
zašpinit. A tak lord nechával všechno jídlo balit do chlebů.
No a podobně vypadá i sendvičový semestr. Trochu teorie, pak
praxe a zase trochu teorie."_
Smazal popisy chlebů a sýru a nahradil je teorií a praxí
a pomalu přešel k výše zmíněnému telefonátu.
## Bydlíš na koleji? Pánbůh s tebou!
Každý z nás má své stálé či přechodné bydliště, kde na něj čeká
postel, v bohatších rodinách i peřina s polštářem. Například kolega
Kubát, aby netrpěl depresemi, že je z chudé jihomoravské vísky, si
každoročně přináší s sebou na kolej svou vlastní duchnu, aby se pak
mohl před ostatními vytahovat, že on má peřiny dvě, a každý večer
si hází kovovou desetikorunou, pod kterou si schová pravou nohu
a pod kterou levou, na rozdíl od těch, co o svou jedinou přikrývku
přišli někde v průběhu stávky a na noc se teď přikrývají deseti
otevřenými sešity z analýzy.
Její stavbě už dávno prošla garanční lhůta, a tak se podle toho
chová. Některá okna nejdou zavřít, jiná i po zavření zůstávají
stále otevřená. Zbylá okna jsou uměle udržována v zavřeném stavu
dlouhými hřeby. Ústřední topení je na tom obdobně. Aby nezarezly
roury, je teplo dodáváno trvale, takže pokoje se značně liší
průměrnou teplotou podle počtu nezavřených oken a polohy uraženého
kohoutu.
Ale jinak ostatní zařízení je zcela uzpůsobeno matfyzákům.
Dveře jsou označeny štítky *"TAM"* a *"SEM"*, aby byl minimalizován
počet neúspěšných pokusů při jejich používání. Hlavním dveřím
dominuje nápis: "Nenechal jsi klíč v zámku?" a jednoduchý nákres
s vysvětlením, co je to zámek. Na záchodě najdete poučení: "Pokud
tu nejsi omylem, nezapomeň spláchnout!" a ledničku zdobí:
"Vstupujte jednotlivě."
Kromě matfyzáků žijí na koleji i jiná zvířátka. Sice nejsou
pěstována plánovitě jako třeba na koleji přírodovědců, zato je
s nimi větší sranda. K životu na koleji patří pravidelné hony.
Podnikaví studenti prodávají i lovecké soupravy: 2 pastičky na
myši, 15 molových kuliček, prášek na mravence, láhev na šváby,
kapesní lupu, píšťalku na svolávání poplachu a pět centimetrů
krejčovského metru na měření úlovků.
Hromadné akce jsou pod vedením zkušených lovců, kteří jsou
obeznámeni se zvyky lovné zvěře a mají vynikající výsledky.
Předávání pokojů bývá každoročním vyvrcholením sezóny, neboli
zlatým hřebem zdejšího pobytu. Pověřený pracovník pečlivě prošmejdí
celou buňku, a to by v tom byl čert, aby se nenašlo něco, na čem by
se dalo inkasovat. Nezkušení prváci naletí téměř na každou
ptákovinu.
> "Tady je otlučený dřez!"
> "To máme zapsané! Tady, otlučený dřez."
> "No dobrá, co by tak ještě... á tady, odřený stůl!"
> "Taky máme!"
> "A co fleky na zdi? Ty nemáte zapsaný!"
> "Ale ty jsme přece nemohli udělat, to vzniklo při malování!"
> "Já vám to věřím, ale nemáte to zapsaný. Celá místnost stojí vymalovat 350 korun, zeď... kolik máte?"
> "Málo!"
> "Máte 150?"
> "Jenom stovku!"
> "Tak za sto!"
A nezkušený prvák vydražil stejnou zeď, za kterou se platilo
i před rokem, dvěma... atd.
Kdežto kolega Smejkal ví, co napsat:
> "Fleky na zdi!"
> "Počkejte, jaký fleky?"
> "No tady všechny! Já to psal preventivně!"
> "Jo tak preventivně! Ale támhleten flek tady určitě nebyl!"
> "Ale byl, já jsem ho teď neviděl!" a i kolega Smejkal má problémy.
Studenti se do svých pokojů dopravují většinou výtahy. Pro
dvacet čtyři pokojů mají k dispozici čtyři výtahy rozmístěné po
patře tak, aby se nedaly přivolat všechny najednou. Ale skutečnost
je jiná. Student zamkne pokoj, oběhne celé patro, pro jistotu
namačká všechna tlačítka a systematicky výtahy obíhá. Takto to
udělá každý. Cesta výtahem je ještě náročnější. Výtah jen popojíždí
a stále zavírá a otvírá dveře. Takže sklerotický matfyzák půlku
svého studia stráví ve výtahu.
Mezi nimi má zvláštní postavení tzv. rychlovýtah. Ten staví jen
v patrech od desítky nahoru, ale poněkud zvláštním způsobem. Občas
se stane, že když vystupuje první, zarazí se ve dveřích s výrazem,
jako by nastoupil do špatného vlaku, odplivne si, utrousí: _"Zase
přejel!"_ a zhnusen zamíří ke schodišti. Ostatní osazenstvo výtahu
se vykloní ven, poulí oči na číslo podlaží a s odporem odfrkává.
Pak se ozve souběžné dutě znějící pleskání, to jak se všichni
v těsném sledu za sebou uhodí do čela. Potom se nahrnou k tlačítkům
a během několika sekund svítí celý sloupec. Do toho a do zvuku
zavírajících se dveří vykřikne ten, co chtěl jet jen o patro výš:
_"Počkejte, já jsem měl vystoupit!"_
Ale ne vždycky výtahy jezdí. Málokdy se stane, že jezdí
všechny. Kdežto opačný stav je poměrně častý. Už jenom pomyšlení na
takovou situaci nahání hrůzu a kdo ví, co ještě. To se pak jindy
osiřelá schodiště stávají hlavní dopravní tepnou. Severní schodiště
bývá zpravidla určeno na sestup. Tam vládne optimistická nálada.
Sestupující ještě nevědí, že se budou stejnou cestou zanedlouho
vracet pro tramvajenku, pak pro sešit a k polednímu ještě pro
lístek na oběd. Zato uživatelé jižního schodiště to už vědí, těžce
oddychují a není jim příliš do řeči.
Další oblastí matfyzáckého života je telefonování. Každý
matfyzák pozná telefon a umí ho používat. Po každé přednášce se
vytvoří před přístrojem obrovská fronta a všichni si chtějí,
naddrženi dlouhou abstinencí, vychutnat slasti této nádherné
činnosti, která je skoro všude dostupná a jen za korunu.
Ve frontě si navzájem vyměňují zkušenosti ze svých hovorů
a krátí si tak dlouhou chvíli ve frontě. Taková fronta by mohla
leckoho odradit, ale postupuje celkem rychle. Nejen proto, že
někteří stojící, kteří si nedostatečně opakovali účel stání,
zapomenou, co tu chtěli, a odcházejí, ale studenti si často chodí
jen ohmatat sluchátko nebo si zatočit číselníkem a pak nadšeni
poslouchají, jak vrčí. Častěji se odváží i sluchátko sejmout a plni
napětí si ho opatrně přiloží k uc hu a potom s blaženým úsměvem
dychtivě naslouchají přerušovanému tónu. To však jsou jen ti, kteří
už protelefonovali své měsíční kapesné. Existují i takoví
náruživci, kteří se vzdávají i jídla v menze ve prospěch
telefonování.
Kolejáci celé hodiny prosedí u telefonu a navzájem se
obšťastňují hovory. Telefony jsou nevhodně umístěny v úzké chodbě
k záchodu vedle umyvadla, takže všichni čtyři obyvatelé buňky se
tísní kolem, navzájem si berou sluchátko a plácají se přes ruce.
Někdy vytáčejí čísla nazdařbůh a plni očekávání se snaží co nejvíce
zaslechnout z druhého konce. Červeně mají označena v telefonním
seznamu čísla kolejní rady, vrátnice, menzy a pokojů studentů
pedagogiky, kteří jsou přízemní lidé, nesnáší telefonování, sprostě
nadávají a tudíž vytáčení těchto čísel jen kazí náladu.
Zato zavolat na matfyzácký pokoj je požitek. Volaný nechá
přístroj chvíli vyzvánět, aby ve volajícím vystupňoval napětí, pak
pomalu sluchátko zvedne a přívětivým hlasem praví: _"Haló?"_ Na to
volající čeká. Už nevydrží napětí, rychle si přehodí sluchátko ke
druhému uchu, nedoslýchaví zastrčí naslouchátko do druhého ucha,
a nervózně si několikrát poposadí brýle; studenti bez brýlí aspoň
nervózně zaťukají slepeckou holí. A pozdrav opětuje: _"Haló!"_
Následuje krátká pauza, kdy volající i volaný prožívají navázaný
kontakt. Pak svorně zafuní a oba s uspokojením sluchátko položí.
Dříve býval telefon i v každém výtahu. To studenti neztráceli
čas a telefonovali i cestou výtahem. Většinou první telefonoval
a ostatní oddaně naslouchali. Mnohdy byl hovor tak napínavý, že
telefonující odmítal vystoupit, zastavil výtah a pokračoval
v hovoru. Takže výtahové telefony podléhyly značnému opotřebení.
Prohmatané sluchátko, utočený číselník... No prostě závada na
závadu. Jenomže studenti pak odmítali výtahy s nefungujícími
telefony jezdit, opovržlivě obcházeli prázdný výtah a s touhou
v očích hleděli k přecpaným výtahům s telefony v neustálém chodu.
Jediná místnost, kde matfyzák netrpí netrpělivostí a stihomamem
je počítačová laboratoř. Ba naopak, najít zde volné místo je umění.
Většinou tu však ani nebývá fronta, protože tento fakt je všeobecně
znám.
Když někdo přijde, plaše se rozhlédne a náhle vzkřikne: _"Nebude
někdo končit?"_ Naivně čeká, že někdo vyskočí a pustí ho na své
místo, protože tu seděl už moc dlouho; všichni ho akorát stihnou
výsměšnými pohledy, a tak nejdříve projde kolem počítačů a snaží se
poznat známé tváře. Ale i to není zas tak jednoduché, protože mnozí
už tu sedí několik dní a stále se nemají k odchodu. Pozdraví se
tedy aspoň s Tydlitatem, pochválí Žídkovi plnovous, zeptá se
Kobylky na zdraví, ale to už neměl dělat, protože Kobylka ho nyní
nepustí, dokud mu dopodrobna nevylíčí, co všechno za dobu své
dnešní přítomnosti stihl vykonat. Proti své vůli se dotyčný dozví,
kolikrát Kobylka zablokoval počítačovou síť, jak se mu to pokaždé
povedlo a aby o nic nepřišel, že mu to ukáže. Dotyčný se brání, že
to není třeba. Kobylka po delším přemlouvání upouští od tohoto
záměru a náhradou nabízí lepší zábavu: v nekonečném cyklu Žídkovi
posílat sítí neslušné zprávy. To dotyčného úplně odradí, znovu se
pozdraví s Tydlitatem a odchází.
## Programování
Jméno Kryl pro mnohé studenty znamená postrach. Ne že by Rudolf
Kryl byl přísný pedant, naopak, jedině on na začátku každé
přednášky nebo cvičení s námi probral nejnovější aktuální události
ze života fakulty a ani při zkoušce není nikterak záludný, ale ono
úskalí je spíše v celkové náročnosti zkoušky. Písemka trvá něco
přes čtyři hodiny a pak následuje pro každého ještě půlhodinové
posezení nad tímto dílem. Z čehož je vlastně vidět, že zkouška
z programování není nic jednoduchého.
Jeho přednášky nemají vysokou návštěvnost. A to z několika
důvodů. Na rozdíl od docenta Berana si asi rád přispí, takže
termíny jeho přednášek bývají odpoledne, spíše k večeru a velmi
často v pátek 15:40. Druhým důvodem bude styl přednášení. Přednášky
si připravuje na fólii k meotaru a jak z jeho omluv při častých
chybách vyplývá, noc předtím, takže se při hodině nezdržuje psaním,
jen v rychlém rytmu přehazuje fólie nebo, a to je častější,
opravuje chyby. Za tímto účelem má v první lavici stálé návštěvníky
z řad učitelů (jsou učenlivější), za všechny bych jmenoval třeba
Lenku, kteří s sebou nosí centrofix, aby opravy byly vidět. Když
zrovna nikdo z nich nepřijde, Kryl, aby nás nezkazil, chybná místa
zakrývá klíčema, perem, křídou, prsty, kapesníkem, ponožkou, no
prostě vším, co je po ruce. Naštěstí mu předměty brzy dojdou, takže
lze sem tam zahlédnout nějaké to slovo.
Jeho výklad je tedy příliš rychlý na ty, kteří nevědí, o co
jde, ale na druhé straně díky záměru sloužit jako přehled, zbytečný
pro ty, co věc znají. Naskýtá se tedy otázka, kdo na přednášky
vlastně chodí. Nejspíš jen obdivovatelé nebo ti, co dokáží rychle
psát a chápat. Ale přesto se stane, že někdo zaspí, či co
a nestihne fólii opsat a ještě je tak drzý, že to dá najevo. Kryl
sice v podobných situacích říká, že jestli jede moc rychle, máme
říct, že zpomalí, a také říká, že si máme meotar zaostřit sami, že
on to nepozná, ale přesto všichni radši mžourají na rozmazaná
písmena, než aby někdo vstal a zatočil kolečkem.
Jednou zas někdo naletěl na jeho přívětivé řeči a přihlásil se,
že to nedopsal. Kryl, který už byl na cestě pro jinou fólii, se
zastavil: _"Já počkám, já počkám!"_ a ani se neotočil, jen naslepo
hodil fólii zpět na meotar, složil si ruce na prsa a s výrazem
nejvyššího utrpení civěl do kouta. Až vysoký šum ho probudil
z rozjímání, otočil se na plátno a spatřil, jak je vidět jen
nepatrný okraj celého textu. Na omluvu vyprávěl veselou příhodu
z dob, kdy se matematikům přednášela ještě fyzika. Cvičení z fyziky
měli zrovna tak pozdě večer, látce nerozuměli, ale chodili tam
kvůli pěkné cvičitelce, která ovšem musela příklady počítat sama.
Jednou zas pozdě k večeru se zeptala: _"Můžu už to smazat?"_ a jeho
kolega odtušil: _"Ale pište to klidně do toho!"_
Mezi jeho další veselé příhody patří příhoda vztahující se
k algebraickému oboru - teorii grup. V úterý, když vycházely ruské
knižní novinky, akademik Kořínek zašel do cizojazyčné literatury.
A najednou jindy tak rozvážná kapacita zneklidněla, začal tam
nekontrolovaně pobíhat a vykřikoval: _"Skupiny jsou nesmysl! Skupiny
jsou nesmysl!"_, ale nikdo ho nebral vážně. Konečně na sebe upoutal
pozornost, a aby dodal svým slovům váhu, řekl, že je akademik,
jenže odpověď byla ještě pádnější: _"To překládal taky akademik!"_
Existuje spíše zajímavá, než užitečná věta: vždy existuje
algoritmus rychlejší alespoň o konstantu. Ale je to vlastně podvod,
protože není taková blbost, aby nemohla být větší. Vyprávěl nám
o jednom diplomatovi (to je ten, co dělá diplomku), který se
zabýval problémem výtahů. Zrychlit co nejmenšími náklady přesuny
lidí v baráku. Pilně navštěvoval výzkumný ústav pohybu nahoru
a dolů a tam našel zajímavou studii, týkající se jednoho amerického
mrakodrapu, kde řešili stejný problém. Ale řešení je vskutku
komické: u výtahu zdvojili kabinu - takže ti, co chtěli do lichých
pater nastupovali v suterénu a ostatní v přízemí. Ale všichni jistě
nahlédnete, že toto dvojnásobné zrychlení je vlastně jen zdánlivé.
No nicméně dá se ve zrychlování pokračovat, kabina výtahu může mít
3, 4, 5 pater a absolutního zrychlení se dosahne, až kabina výtahu
bude mít stejný počet pater jako mrakodrap.
Umělá inteligence, to je velmi praktická disciplina, u nás
třeba zatím ne, ale představte si americký mrakodrap, stovky pater,
tisíce bytů, v každém bytu záchod a odpadní potrubí má přece jenom
konečnou kapacitu. Kdyby všichni obyvatelé najednou spláchli, mohlo
by to znamenat obrovskou katastrofu! Proto je každé splacovací
zařízení opatřeno malým počítačem, který si nejdříve ověří, zda je
cesta volná, a pak teprve vše vypustí do odpadu.
Při probírání už konkrétních programovacích jazyků nejdříve
zabrousil do minulosti a neodpustil si zmínit se o knize anglického
autora nového assembleru MIC, který byl nezávislý na konkrétní
realizaci čísel v paměti. Dnes se to může zdát divné, ale tou dobou
ještě existovaly vedle sebe dvojkové i desítkové počítače, takže
tato vlastnost byla skutečným přínosem. Jenže autor připojil
příklad: Kdyby přiletěli Marťani s počítačem v trojkové soustavě,
i jim by assembler MIC fungoval. A v ruském překladu bylo pod
poznámkou uvedeno: V Moskovskom gosudarstvennom universitětě
postrojili trojíčnuju sčotnuju mašínu Saturn.
Další poznámka se týká snadnosti vytváření datových typů
v jazyce Simula: Nemáte válcovnu? Chybí vám vysoká pec? V Simule
nic snadnějšího, napíšete `new(vysoká pec)` a už ji máte!
Krylovou chloubou bylo zařízení počítačových laboratoří. Do té
doby byl k dispozici jen sálový počítač, se kterým se dorozumívalo
prostřednictvím děrných štítků. Vypadalo to takhle: student
v přízemí v děrovně vyděroval program buď na štítky nebo na
děrovači disket na disketu. Odnesl to do čtvrtého patra, zde si
počkal na výpis chyb, seběhl do přízemí, patřičné štítky
předěroval, atd..
Ale vybudovat počítačovou síť nebylo nic snadného. Poznávali
jsme to při jeho pravidelných vstupech na začátku přednášek.
Vyprávěl nám, jak počítače zítra přistanou v Ruzyni, ale židle jsou
někde na Slovensku. Druhý týden. Počítače už rozbalují a zapojují,
ale židle jsou stále někde na Slovensku. Další týden: Do sítě
ukládají programové vybavení, židle však stále nepřišly a vypadá
to, že studenti budou programovat vstoje či vleže.
Jeho aktuality se po revoluci vůbec prodloužily a přestaly mít
veselý charakter. Krátce po revoluci nám oznámil, že dostal novou
funkci, takže má teď na dveřích vizitku: Pracovník pověřený
konsolidací pracovního procesu, ale nikdo, tedy ani on neví, co to
znamená. Ale nic si z toho prý nedělá, protože téměř celou vojnu
strávil ve výzkumném ústavu algebraického boje tady v Braníku, kde
se pouze sestavovaly vzorečky s touto tematikou: Co se stane, když
se setkají 2 tanky,14 samopalů a 3 děla.
S nástupem nového roku přišly nové starosti s prvním ročníkem:
byl přijat dvojnásobný počet uchazečů, než je možné se stávajícím
počtem pracovníků katedry informatiky zvládnout. Zbývá buď přijmout
posily na katedru, ale na to nejsou peníze, nebo se studentů
nějakým přirozeným způsobem zbavit. Ale vypadá to, že vše zůstane
tak, jak to je. Takže kvalita výuky zřejmě pořádně klesne.
A apeloval na nás, abychom se více zajímali o věci, které se nás
týkají, že mnohé začíná být horší, než to bylo před revolucí.
A přidal postřehy z nových studijních řádů: Student se smí
přihlásit ke studiu až poté, co složí maturitu, nejpozději však do
30. března. - Většina vašich mladších kolegů zde studuje tedy
protiprávně. Jako poslední bod je, že se předpisy máme řídit
přiměřeně, ale co je to přiměřeně, to nikdo neví.
Při rozdělování zápočtových programů poznamenal, že sice
nebudou všechny stejně náročné, ale na druhé straně se vyhne
takovým obrazům, jaký se mu naskytl při vybírání zápočťáků na
fyzice, kde již několik let dostávají všichni tentýž příklad. Jeho
nejmenovaný kolega stál u stolu s velkým děrovačem a každou
donesenou práci okamžitě proděravěl. Když se ho ptal, co to jako má
znamenat, dostal odpověď, že oni by mu to příště přinesli znovu.
Závěrem bych dodal ještě několik pěkných výroků:
Je to rada, to je jako když se říká, že je správné sportovat,
ale neznamená to, že kdo nesportuje, je blbec a má se za to
pronásledovat!
Nedaleko Pardubic žije člověk, který vymyslel ohromnou věc,
stašně dlouho psal do novin, na různá místa, ale bez odezvy.
A přitom jeho nápad, že by každý rok začínal stejným dnem, by
ušetřil hromady papíru na kalendáře.
Backtracking - to je metoda hrr na ně, a když to nepójdě, tož
cófnem!
V jedné učebnici je krásná definice stromu:
- prázdná posloupnost je strom
- vrchol (říkáme mu kořen) a uspořádaná posloupnost podstromů je strom.
Jeden systémák si povzdechl, proč se děti neučí šestnáctkovou
soustavu. Nedošlo mu, že by to musel změnit geneticky, až se děti
začnou rodit s šestnácti prstíkama.
Při třídění vzájemným vyměňováním prvků má výměna tím větší
účinnost, čím je provedena na větší vzdálenost. Kdybychom
srovnávali Jakeše s ostatními členy politického vedení, klesal by
velmi pomalu, a vůbec měla-li by taková výměna smysl.
Co dělá matematik? Něco definuje, a pak se celý život, a i jeho
žáci, živí tím, že dokazují, že to co definoval, nevystihuje danou
skutečnost dokonale.
Na 50. str. učebnice C++ je ve cvičeních: Napište alespoň 10
výrazů, které nemají smysl a jsou syntakticky správně.
Zadání písemek bylo zavařeno v igelitových pytlících, aby to
studenti, náhodně se pozvracející nepoškodili.
## Oddělení zmatků
Tržní ekonomika hýbe světem. Kdo nevykáže nějakou činnost, bude
po zásluze nahrazen, a tak chudáci proděkani, vedoucí kateder,
vyučující, studijní rady chrlí měsíc co měsíc nové předpisy,
seznamy přednášek, studijní řády. Jen studenti, ti nechrlí nic, ti
naopak toto všechno mají postřehnout a řídit se tím. Pravidelně
dochází na studijní oddělení, kde se všechny tyto prameny kříží
a mají zde být uvedeny v soulad. Ale na studijním oddělení to
vypadá jak v televizním kursu češtiny. Nejčastější odpověď je zde
totiž "Nevím" a podle výrazu jejich obličejů lze tušit, že nelžou
a podobné reakce budou i na otázky typu: Kdy končí semestr, kdo je
děkanem a co je náplní vaší práce. V nevědění je celé studijní
oddělení vzácně sehrané. Každý přispívá svou troškou do mlýna, ale
bohužel, neví čím, takže v celkovém souhrnu neví nikdo nic.
Průměrný matfyzák je z toho přinejmenším zmaten. Při odchodu
popřeje dobrou chuť a místo ke schodišti zamíří do knihovny, kam si
jde vypůjčit index.
Občas přeci jenom prozradí část studijních plánů, ovšem
s takovým zpožděním, že už stejně neplatí. Tak vznikají mezi
studenty fámy. Studenti vykonávají náhodně nesmyslné akce
s odůvodněním, že se to má. Jako příklad poslouží povinnost zapsat
si všechny přednášky, které navštěvuji. Na to studijní oddělení
vymyslelo rafinovaný protitah, tentokrát podepsaný děkanem:
povinnost ze všeho zapsaného složit zkoušku a za nesplnění vypsalo
vysoké penále.
Výdobytek, kterým se honosí MFF je tzv. zkušební zpráva, kterou
na jiných fakultách nenajdete. To je papír, který dubluje index.
Všechno, co se píše do indexu, patří i do zkušební zprávy, takže
při rozdávání zápočtů se cvičící téměř upíše k smrti. A má ještě
jednu výhodu - velice rád se zapomíná při různých příležitostech
doma. Takže pro zápočet a pro známku chodí průměrný matfyzák 2x až
3x. Mysleli jsme, že je to následek totality, ale od revoluce
vyplňujeme teď zkušební zprávy dvě: jednu si na studijním rovnou
nechají, prý kvůli počítači.
Další speciální institucí, která se stará o blaho studentů, je
rozvrhová komise. Z její dílničky vychází každý semestr tzv. rozvrh
hodin. Práci mají opravdu těžkou. Musí vyhovět všem požadavkům
rozmazlených studentů a zvrhlých pedagogů - např: Vopěnka může
přednášet jen odpoledne, protože dopoledne spí. Grygarová musí mít
přednášky až po deváté hodině, protože denně dojíždí autobusem
a nemůže přece vstávat dřív jak v půl sedmé! Kryl naproti tomu
neodjíždí vůbec, takže spolehlivě zaplní díry v pátečním odpoledni.
Beran může přednášet jen v učebnách s velkou tabulí, Nešetřil zas
jen ve velkých učebnách, aby jeho fanoušci nemuseli stát na
schodech. Naopak Vlachovi stačí kabinet po marxistech. U Pavelky je
jedno, kde přednáší, není slyšet nikde.
Tato a spousta jiných omezení dělají práci rozvrhové komise
velmi těžkou. (Za jiná omezení bych uvedl jedno obzvláště
svazující, že v jedné učebně nemohou probíhat dvě přednášky
současně!)
Ale rozvrhová komise je z matfyzu, takže ví, jak na to. Vychází
ze základního předpokladu, že se život s nikým nemazlí. A podle
toho vypadají i výsledky její činnosti. Přednášky doporučené pro
jeden semestr se konají buď za sebou v různých budovách po Praze
nebo dokonce v tutéž dobu. Není výjimkou, že každou hodinu v jiné
učebně. Cvičení se konají ve stejnou dobu jako přednáška k nim
a mnohdy i se stejným vyučujícím.
Nicméně tento systém má i světlé stránky. Šetří studentům čas
a nakonec vyhovuje matfyzáckému způsobu života. Usnadňuje práci při
vybírání přednášek. Jsou možné dva přístupy:
- Student si vybere jednu učebnu a tu vystuduje. Výhody: při
počtu čtyřech učeben studium trvá čtyři roky.
- Student si vybere jednoho pedagoga a toho vystuduje. Pozn.:
tato možnost vychází z předpokladu, že jeden vyučující nebude
i nadále zařazován na více přednášek současně.
_autor neznámý (vzniklo odhadem v roce 1992)_
